Modrá moudrost

stanislav (Občasný)

Trošku bych to ještě přepsal, nezlob se, ale to zpracování mi přijde nic moc.

Například - v osmdesáti se neumírá náhle, buďto náhle nebo v osmdesáti... slýchat o někom, že byl bláznem, ani to mi moc nelahodí... vícekrát jej nespatřil - to se mi taky moc nelíbí, nějak to podivně navazuje nenavazuje na tvůj odchod domů... později tam máš dvakrát za sebou... dodnes, Co dnes, taky divně rychle za sebou...

bleděmodrý?“. - sem nepatří tečka... :o)

Myšlenka nebo nálada téhle povídečky by si zasloužila lehce ještě propracovat. Ale možná jsem zbytečně kritický, třeba to jde vnímat mnohem smířlivěji, ale většinou o názor, i kritický, máš zájem, a tak proto... :o)

anonym1 (Občasný)

hubertíčku, tady ti musím v jedné věci, trochu odporovat i v 80 letech může člověk býti v celku zdráv a náhle s ním může praštit pepička, neboli pepka, dneska se to mu říká  náhla mozková příhoda.

Jinak s radostí souhlasím s tím, že se mnou souhlasíš.

stanislav (Občasný)

souhlasím s tvým odporováním, když už jsme v tom souhlasení...  já to myslel ale spíš jako takovou stylistickou výtku, jde ale jen o moje vnímání, tedy spíš o to, že mi tam nepasujou ty dvě věci za sebou, určení času, v kolika umřel, a ještě navrch, že to bylo náhle, něčím mi to prostě nesedí...

v podstatě smrt je většinou náhlá totiž, pakliže nejde o něco nepříjemně se dlouho vlekoucí...

anonym1 (Občasný)

hubertíčku, Zase si dovolím s tebou krapet polemizovat, svým způsobem hnidopich nejsi a máš pravdu, ale proč čtenáři všechno předložit, proč mu nenechat prostor pro fantazii? Já vím, dneska je čtenář krapet rozmazlený a líný přemýšlet, ale u tohoto typu dílka, bych netrvala na přesném vyjádření  a vystvětlení věci. Mně se naopak ten otevřený záhadou opletený závěr líbil. Myslím, že to vysvětlení na závěr ubírá celému dílku takové to  kouzelné tajemno, kterým byl ten příběh zahalen a dával tak prostor pro čtenářovu fantazii a myslím, že je tam úplně zbytečný. 

Tohle je zas moje hnidopišství .

barlach. Jo, jo svět je plný paradoxů.

A propos dost často se mi stává, že to, co, ze mě vypadne najednou a rychle, bez úprav, mívá u čtenářů dobrý ohlas, jak už jsem kdysi uvedla, naše podvědomí píše za nás a někdy vědomím upravováním, dílko jen pokazíme, protože si někdy asi sami nestačíme uvědomit, co nám vlastně naše podvědomí říká a někdy zbytečně komolíme vědomě jeho vzkazy. Věřím tomu, že naše podvědomí  moudřejší než naše vědomí.

To ti píšu kvůli tomu, že tvrdíš, že tvoje dílko není moc propracované, ale mně naopak  v té syrové podobě, ve které jsi ho předložil, říká mnohé a nijak bych ho neupravovala.  Ale to je můj osobní úhel pohledu, se kterým se dá samozřejmě polemizovat.  

stanislav (Občasný)

To jsou asi dva zkladní přístupy: 1) napsat to přesně tak, jak to něco v nás zrovna diktuje, a pak už to nedotvářet, nebrousit...  2) věc co nejdéle a podrobně vážit a měnit a zkracovat, prodlužovat, až závěrečný tvar je co nejpřesnější sdělení...

To samé v případě zastřenosti, otevřenosti:  1) co nejdoslovnější, bez prostoru na zkreslení... 2)co nejvíc čistých asociací, náznaků..

Všechny metody a přístupy mohou najít své odpůrce i obhájce... :o)

Nic moc chytrého jsem neřekl, ale jen jsem chtěl naznačit, že někdy protěžuju to, jindy ono...  

anonym1 (Občasný)

hubert. Ano, tak tentokrát s tebou pro změnu souhlasím, já tvořím oběma přístupy, něco ze mě vypadne a cítím, že je to ono, tak to nechám být a v jiných případech brousím a brousím a brousím. Záleží asi na tom, co chcem svým dílkem říct, někdy jen to je náladovka, pohodovka, vtípek, někdy chcem říct něco víc a někdy něco sdělíme a čtenář v tom vidí, úplně něco jiného :))). Zkrátka je to přesně tak, jak píšeš, každý si v tom najde to svý a každá metoda má své obhájce o odpůrce.

Ale myslím si, že nic se nemá přehánět tudíž i ta zastřenost musí mít svou míru, a proto  též souhlasím s metodou čistých asociací, symbolů, i metafor.

Já taky pokaždé protěžuju to či ono, neboli spíš se řídím citem, buď mi to sedne tak jak to je nebo ne.

Myslím, že toto dílko mohlo mít klidně dva konce, nebo dvě verze, protože zas na druhou stranu je škoda, aby si autor nechal pro sebe ten "krásný" životní paradox. Protože takhle nás život dostává často, nejdřív nás vytáhne ze spousty průšvihů a pak prásk, utopí nás na lžičce vody.